Anna Závodská
Na letošní Konferenci o etice v dokumentárním filmu na MFDF Ji.hlava mě bezpochyby velmi zaujal rozmanitě a poutavě sestavený program. Ať už se jednalo o workshopy, masterclassy, případové studie či panelové diskuze, mile mě překvapilo vyvážené rozprostření akcí v jednotlivých dnech a zároveň příjemné prostředí, přístup a komunikace s účastníky. Celá konference pro mě byla inspirativní a přínosnou a donutila mě se zamyslet nad věcmi, nad kterými jsem doposud neuvažovala do takové míry. Pokud bych měla vypíchnout konkrétní části programu, které mě zaujaly nejvíce, pak bych vybrala hned úvodní Ranní kafe s Janem Motalem (jednalo se o velice příjemné uvítání do konference), S Apolenou Rychlíkovou a Sašou Uhlovou o výzvách a podmínkách při tvorbě společenských dokumentů: Hranice Evropy a následně S Ivo Bystřičanem o napětí mezi tvůrčí svobodou a institucionální odpovědností v dokumentární tvorbě: Česko na drogách.
Jaká je podle vás zodpovědnost za téma z hlediska tvůrčí vize?
Může být v umění dovoleno vše? Nebo má i umělecká svoboda své hranice? Řada z nás, která se konference zúčastnila, si v jejím průběhu zřejmě alespoň jednou položila otázku v tomto stylu. Etické otázky se kolem umění točí neustále, a to zřejmě proto, že umění jako takové má historicky podmíněné postavení jakožto nástroj provokace, kritiky a zrcadlení společnosti. Síla umění pak spočívá v tom, že je chápáno jako prostor, kde neexistují žádné limity. Dokáže nás uhranout, šokovat, oslovit naše nejhlubší emoce, donutit nás se zamyslet, ba i přehodnotit svůj pohled na svět. Ale co když umění překročí hranice toho, co společnost považuje za přijatelné? Má umělec právo na absolutní svobodu, nebo nese odpovědnost za to, jaké téma zpracovává a jaký dopad může jeho dílo mít?
Přestože svoboda je klíčová, nelze ignorovat, že umění má obrovskou moc ovlivňovat. Pokud se umělec ve své tvorbě rozhodne vyobrazit kontroverzní téma(ta), je otázkou, zda provokace slouží smyslu díla, nebo jen sama sobě. Nedopatřením pak může dojít například k zesílení stereotypů, banálnímu zobrazení násilí, či podpoře nenávistných postojů. Otázka tedy zní: Může být umělec zcela osvobozen od zodpovědnosti za důsledky svého díla?
Každá společnost má jiné normy vztahující se k tomu, co je „přijatelné“. Co mohlo být kdysi tabu, dnes je běžné – a stejně tak filmy, které byly dříve cenzurovány, jsou dnes považovány za klenoty. Kdo tedy určuje tyto pomyslné hranice? Kdo má právo rozhodovat? – Publikum? Kritici? Cenzura? Samotný autor? Pokud by měla existovat nějaká „etická komise“, nemohlo by se pak stát, že by bylo umění podřízené politickým nebo společenským tlakům? Bezpochyby existuje rozdíl mezi uměleckou reflexí a oslavou ožehavých témat, a stejně tak mezi citlivým zpracováním a glorifikací či případnou banalizací.
Závěrem lze říci, že svoboda vyjádření je základním pilířem tvorby, jelikož bez ní by ztrácelo svou provokativní a inovativní podstatu. Umění je navíc spíše dialog nežli jednostranné prohlášení – etické hranice nejsou dogmatem, ale neustálou konverzací mezi tvůrcem, dílem a publikem. Umění je koneckonců možná posledním prostorem, kde si můžeme dovolit všechno. A je jen na nás, zda jsme připraveni nést tíhu toho, co v něm spatříme.
