Jana Wittassková
Téma je středobodem jakékoli tvorby. Definuje se v počáteční myšlence, rozvíjí se v procesu realizace, ale rezonuje zejména ve fázi poslední, percepční. Jeho volba nesmí být samoúčelná, neboť ačkoli může být zvoleno z individuálních pozic, cílem by měl být jeho celospolečenský dopad, rozvoj diskuse, boření tabu, přehodnocování postojů. A kdekoli je společenský vliv, tam je i tíha odpovědnosti. V čem spočívá zodpovědnost za téma v kontextu dokumentární tvorby?
Mnozí by mohli namítnout, že při volbě námětu existuje určitá pomyslná (etická) hranice, za níž by filmaři neměli sahat. Ať už jde o téma týkající se zneužívání, menšin, politiky, násilí, drog či témat zdánlivě zbytečných. Nerada bych byla příliš konkrétní, neboť hranice přijatelnosti bývá subjektivní. Jiná může být pro producenty a zadavatele, jiná pak pro diváky či tvůrce. Existuje ale vůbec? Měli bychom ji brát v potaz? Neměli bychom sahat právě za tuto hranici a vybírat témata nepohodlná, kontroverzní a náročná, či naopak dát šanci těm zdánlivě nezajímavým?
Tímto nechci říci, že tak neděje. Děje. Ale dle mého názoru by se za „linii etického“ mohlo zacházet častěji. Téma totiž samo o sobě nikdy nemůže být neetické. Etičnost vymezuje zvolený přístup k jeho zpracování.
Avšak oproti malbě obrazů či psaní manifestů vznik filmu nespočívá pouze v rukou jeho režiséra. Téma se zde stává pokladem vyjednávání, sporů a kompromisů mezi jednotlivými články řetězce filmové výroby. Často se posuzuje optikou, nikoli pouze společenského přínosu, ale i finančního obratu.
Proč tedy podstupovat riziko s na první pohled nevýhodným námětem? Hlavní odpovědí je výše zmiňovaná odpovědnost, a to v mnoha ohledech. I v dnešní době, která oproti předchozím dekádám o dost otevřeněji přistupuje k různorodým diskusím, mám pocit, že se liberálněji spíše tváří, než jaká ve skutečnosti je. Ačkoli to bude znít banálně, jedná se o boření stereotypů a tabu, skrze zviditelnění přehlížených či kontroverzních témat. I v takto všeobjímajícím tvrzení se stále nachází spousta témat, která si žádají větší diskuzi a řešení.
Jako příklad může posloužit snímek jedné z účastnic Ji.hlavské panelové debaty, slovenské dokumentaristky Maiy Martiniak Její poslední film Neviditelná (2020) se věnuje tématu porodů, v němž ale otevírá hlubší otázky směřující ke zdravotnickému systému, či revizi problematiky domácích porodů. (Nejen) středoevropská společnost čekala dekády na otevření této diskuze, jež apeluje na nutnost změny perspektiv přístupu a prahne po hlubším řešení jak sociálního, tak právního charakteru. To jen potvrzuje nedávná kauza, která minulý týden proletěla médii, o nezdařeném domácím porodu a diskutabilních sankcích, které odhalující nedostačující zákonné ošetření této problematiky. Martiniaková s posluchači také sdílela problémy, s nimiž se, jakožto žena, točící o výsostně ženském tématu, potýkala při snaze prosadit financování ve výhradně mužských komisích.
Námět by se mohl zdát, jako až moc choulostivý, pro někoho za hranicí etiky zobrazovaného v dokumentárním filmu. Martiniaková se ale na základě velmi citlivého přístupu k sociálním aktérkám, důkladné a otevřené komunikaci a konzultací s odborníky napříč obory snažila potenciálně problematické aspekty podchytit. A mám pocit, že se jí to zdařilo. Napomohla tak otevření diskuze o tématu, které ačkoli se může na první pohled zdát, jako již dávno vyřešené, leží nedotčené na stole již dekády a týká se většiny (nejen) ženské populace.
Snaha o protlačení problematických a nesnadných témat by měla být základní snahou dokumentaristů. Navzdory těžkostem s financováním a distribucí, mají filmy svou přístupností větší socio-kulturní zásah než jiné formy uměleckého výrazu. Nesou tedy na svých bedrech větší odpovědnost, s níž je třeba zacházet opatrně, ale odvážně. Není špatných témat, jen špatných přístupů.
