Eliška Mikovcová
Dokumentární film je obecně postavený na důvěře, transparentnosti a určité představě o pravdivosti - přece jen zprostředkovává, snímá a odráží skutečnost. Už samotné pojmy “realita” a “skutečnost” mohou být velmi problematické. Každý individuální člověk vnímá svět dosti subjektivně a odlišně než ostatní. Určovat, zda je dokument věrohodný či ne, může být z tohoto hlediska poměrně zavádějící. Pokud se ale budeme bavit o té objektivizované realitě, AI představuje hrozbu.
Práce se skutečnými lidmi a jejich příběhy vyžaduje odpovědnost, kterou nelze přenést na uměle vytvořený algoritmus. Tvůrci filmu si sami vybírají lokace, herce, zvukovou stopu, samotné téma a formu dokumentu. Pokud AI rekonstruuje události nebo „mluví“ hlasem reálné osoby, odpovědnost za pravdivost a férovost zobrazení zůstává na tvůrci. Umělá inteligence funguje stále jako pouhý nástroj člověka. V mnoha ohledech se může zdát, že role dokumentaristy se mění z autora na jakéhosi kurátora technologických procesů. Umělá inteligence dokáže vytvořit vizuál (klidně celé scény), zvukové efekty, navrhnout strukturu příběhu, scénář nebo vyhledat souvislosti a zdroje v rozsáhlých datech. Přesto je to stále člověk, kdo definuje záměr, zadává úkoly, vybírá z výstupů, kriticky je posuzuje a nese odpovědnost za jejich využití ve finálním snímku. AI zůstává nástrojem, nikoli tvůrcem. Autorem je ten, kdo nese intenci – kdo umí pochybovat, hodnotit riziko či ocenit kvalitu. A to jsou vlastnosti, které technologie nemá a zatím mít nemůže.
Důležité ovšem také je, v jaké míře a k jakému účelu AI používáme. Pokud umělou inteligenci zapojujeme do rutinních úkonů – třídění dat, transkripcí, základní analýzy zdrojů či technické podpory – plní roli, která nám práci zefektivňuje. Podobně i využití vygenerovaného vizuálu jako abstraktního doprovodu k autorské audio stopě může být legitimní součástí kreativního procesu. V těchto případech je podle mě právoplatným autorem stále člověk, protože AI je pouze rozšířením pracovního nástroje člověka. Nicméně i zde považuji za férové vůči divákům přiznat, že část materiálu vznikla pomocí generativních technologií – například v závěrečných titulcích. Transparentnost je součástí důvěry, na níž dokumentární forma stojí.
Jiná situace nastává ve chvíli, kdy AI začne generovat celé scény nebo rekonstruovat události, které se nikdy nestaly. Tady se podle mě už pohybujeme na hraně spoluautorství – člověk je jakýmsi kurátorem, zatímco AI je generátorem. Takový vztah může vést k velmi působivým dílům (příkladem může být snímek Snowblind z letošní Ji.hlavy), ale zároveň nese vysoké etické riziko. Umělá inteligence může chybně doplňovat archivní materiály, rekonstruovat historii nebo vytvářet obrazy, které jsou od reality takřka nerozeznatelné. V tomto případě je podle mě zásadní, aby bylo divákům přiznáno konkrétní využití umělé inteligence – nejen kvůli férovosti, ale i kvůli ochraně samotného autora. Bez přiznání se totiž stírá hranice mezi lidskou tvorbou a strojovou produkcí a autor si přisvojuje zásluhy za něco, co není zcela jeho vlastní rukou vytvořeno.
Finálním verdiktem je pro mě tedy to, že autorem dokumentárního filmu zůstává člověk. AI může pomáhat, zrychlovat či doplňovat, ale nenese úmysl ani etickou odpovědnost. Budoucnost dokumentu tak stojí na transparentnosti, kritickém myšlení a vědomém, reflektovaném používání technologií. Umělá inteligence nám může otevřít nové perspektivy, avšak stále potřebujeme lidský úsudek, který rozhodne, co má být viděno — a lidské svědomí, které zvažuje, proč to ukazujeme právě tak.
