Ella Ozuna
Ji.hlavského workshopu o etice v dokumentární tvorbě jsem se zúčastnila převážně kvůli mému prohlubujícímu zájmu o dokumentární filmy se sociálně-politickým záměrem. Z různorodého pole dokumentárních filmů čelí nesčetným morálním a etickým dilematům převážně projekty, které si kladou za cíl věnovat hlas těm, kteří ho nemají, nebo zviditelňovat jinak marginalizovaná a utišená témata. Právě tato motivace s sebou nese dílčí etické otázky a jednou z nich je tvůrčí zodpovědnost za téma.
Uvědomit si, co vůbec znamená tvůrčí zodpovědnost za téma, bylo jedním z mých cílů, se kterým jsem do workshopu vstoupila. K individuální zodpovědnosti v sociálně-politických dokumentárních filmech se pojí několik otázek, které jsem si v průběhu konference kladla. Jaké hranice by měla mít autorská interpretace? Do jaké míry by měly filmové subjekty participovat na formě výsledného díla? Měla by jim být poskytnuta platforma k vyjádření i po skončení natáčení? Sociální odpovědnost autora vůči filmovým subjektům je pro mě zásadní etickou výzvou. A právě tyto otázky mě přiměly přemýšlet systematičtějším a hlubším přístupem k etice v dokumentu.
Z průřezu konferencí a přednášek se mi v hlavě uložila myšlenka, že zatím neexistuje žádný univerzální etický kodex nebo standardizovaný proces práce, který by nejen individuálním tvůrcům, ale celému tvůrčímu týmu zjednodušil tvorbu v kontextu klíčových etických otázek. Z panelových debat, které se tomuto tématu hlouběji zabývaly – konkrétně debata s Apolenou Rychlíkovou a Sašou Uhlovou o společenském dokumentu Hranice Evropy, kde autorky projektu otevíraly otázky institucionální podpory pro tvůrce, včetně psychologické nebo právní pomoci, která je klíčová při tvorbě dokumentů se společensko-politickým přesahem a dopadem – mi vyvstalo, že právě individuální tvůrčí zodpovědnost za filmové téma a subjekty zprostředkující toto téma je hlavní (a zatím jedinou) využitou cestou řešení etických otázek. Což je samozřejmě často problematické, jelikož každý tvůrce usuzuje podle vlastních etických hranic.
Právě tato rovina etiky v dokumentu mě během konference přiměla hlouběji přemýšlet nad jejím realistickým řešením. Další panelové debaty – s Ivo Bystřičanem o tvůrčí svobodě nebo se zástupci podstatných filmových institucí jako je Peter Badač, Lucie Králová, Radovan Síbrt a Veronika Slámová o dynamice filmové produkce a institucionální rovině zodpovědnosti za téma – mě inspirovaly myšlenkou zavedení nových profesních pozic zaměřených na etiku.
Podobně jako v posledních letech vzniká role enviromentálních konzultantů pro udržitelnější filmovou produkci, představila jsem si pozici etického konzultanta v dokumentární tvorbě. Odborník by se zapojoval do všech fází projektu – od výběru tématu a metod natáčení, přes práci s filmovými subjekty, až po postprodukci. Etický konzultant by mohl mít vliv na tvůrcovu zodpovědnost za nezkreslenou prezentaci tématu. Byl by klíčovou figurou při hledání rovnováhy mezi osobní tvůrčí vizí a respektem k etickým principům, byl součástí rozhodovacích procesů o tom, jaké metody a prostředky jsou při zpracování tématu přípustné a také by byl zahrnut do diskuzí ohledně dlouhodobého dopadu filmu. Jeho role by zároveň zahrnovala i facilitaci dialogu mezi tvůrčím týmem a subjekty.
Etický konzultant by tak mohl přispět k vytvoření standardizovanějšího etického kodexu, který by reagoval na reálné problémy dokumentární tvorby. Tento proces by nejen mohl zlepšit ochranu filmových subjektů, ale také by poskytl tvůrcům lepší nástroje pro řešení etických dilemat. Etické výzvy v dokumentární tvorbě jsou komplexní a často vyžadují balancování mezi autorskou vizí a respektem k subjektům a tématu. Během konference jsem si uvědomila, že individuální odpovědnost tvůrců je důležitým, ale ne jediným možným přístupem. Zavedení role etického konzultanta by mohlo přinést nový systémový rozměr. Díky nově zavedené pozici by se mohl snadněji definovat abstraktní termín tvůrčí zodpovědnosti za téma. Tvůrčí zodpovědnost je totiž nejen profesní výzvou, ale především morální odpovědností.
