Julie Pförtnerová
Pozice filmového diváka je v dnešní době nucena k podezřívavosti. V éře generativní umělé inteligence se proměňuje základní vztah mezi dokumentem, jeho tvůrcem a divákem. Zatímco autor stále nese tvůrčí i společenskou zodpovědnost1), otázky pravosti a autenticity dnes vycházejí primárně ze strany publika. Co znamená „věřit“ dokumentu v době, kdy může být kterýkoliv obraz či hlas uměle vygenerován?
Dokumentární film sice zůstává uměleckým médiem, ovšem pravdivou výpovědní hodnotu a transparentnost od něj dnes vyžadujeme o to více. Digitální prostředí, v němž se se distribuuje nespočet audio-vizuálních fragmentů, posiluje potřebu kritického odstupu. Nedůvěra k jednotlivým filmům, ale i obrazu jako takovému vzrůstá, neboť nikdy nemůžeme s jistotou určit, že to, co vidíme či slyšíme je skutečné. Tato nejistota ovlivňuje jak emocionální prožitek diváka, tak způsoby, jimiž interpretujeme informace mimo filmový kontext. Usuzování o pravdivosti se tak stává individuální povinností, nikoli automatickou součástí dokumentárního zážitku.
Generativní umělá inteligence současně vstupuje přímo do oblasti, kterou dokument tradičně považoval za nejcitlivější, tedy do práce s materiálem, který chybí. Využívá se k tvorbě obrazových podob. Po vzoru klasické montáže tak překlenuje mezery v záznamu a sdílí stejnou vlastnost manipulace. Otevírá tak zásadní otázku souhlasu a reprezentace. Komu patří hlas, tělo či tvář? A kdo smí rozhodovat o jejich opětovném uvedení do veřejného prostoru?
Zatímco většina filmových žánrů si s určitou mírou stylizace a fikcionalizace poradí, v dokumentárním filmu se otázka etiky násobí. Abychom se v obrazech orientovali, musíme být čím dál tím více opatrnější. Tato situace se následně odráží na lidském rozhodování nejen při sledování filmů, ale i v každodenním životě.
Umělá inteligence v dokumentárním filmu sice otevírá možnosti tam, „kde materiál chybí“, zároveň však ohrožuje samotný základ dokumentární legitimity. Práce s neexistujícím materiálem může být přínosná pouze tehdy, pokud je její umělost přiznaná. S tím se také proměňuje povaha autora. Tvůrce využívající AI zůstává autorem nejen díla, ale i procesu komunikace s technologií. Etická odpovědnost tak v současnosti nespočívá v odmítnutí AI, ale ve způsobu, jak tuto komunikace mezi tvůrcem a technologií (mezi reprodukcí reality a její montáží) zprostředkovat divákovi.
---
1) viz. https://www.ji-hlava.cz/tvurci-svoboda-a-spolecenska-zodpovednost#2
