Justine Smith (zdroj: In Review Online)
Ve filmu Přelud nás režisér Ben Rivers zavádí do světa, který přesahuje slova. Inspiroval se mimo jiné jednoaktovou hrou Dona DeLilla, a jeho snímek se odehrává ve světě bez dospělých. Na začátku filmu mladá dívka Moon (Moon Guo Barker) vystupuje z havarovaného auta. Během filmu bude sama, nebo v doprovodu jiných dětí, putovat krajinami, jež připomínají jak prehistorii, tak post historii. Děti narážejí na pozůstatky starého světa – havarovaná auta, zřícený labyrint – ale pokračují vpřed a hledají nové způsoby života. Natočeno v kombinaci barevného a černobílého formátu Super 16mm, Přelud září teplými tóny a texturami, které ožívají vlastním životem.
Film je strukturován do dvou částí. První polovina čerpá silnou inspiraci z DeLillovy hry The Word for Snow. Objevují se zde také úryvky z The Mariner Fernanda Pessoy a texty Daisy Hildyard či April Carrasco Tomàs. Děti pracují s hustým, úzkostným a nejistotou nabitým dialogem, a přitom uplatňují svou spontánnost. Jazykově orientovaná první polovina postupně přechází do druhé, stále více beze slov, kdy přísná kompozice, herectví a choreografie ustupují uvolněnějšímu a svobodnějšímu vyjádření. Film překypuje představivostí a působí jako živé, dýchající umělecké dílo, poháněné perspektivou a logikou dětí.
Recenzentka In Review Online hodnotila Přelud v rámci naší coverage Locarnského filmového festivalu 2025. Nedávno jsme se s Benem Riversem setkali během Festival du Nouveau Cinéma v Montrealu.
Justine Smith: Viděla jsem vaši přednášku v New Yorku, kde jste mluvil o tom, že chcete vidět svět očima dětí, zvláště v době nejistoty a konfliktů. Můžete o tom mluvit v kontextu práce s dětmi?
Ben Rivers: Stejně jako mnoho lidí přemýšlím o tom, jak se planeta mění. Nejde jen o klima, ale také o politiku, kapitalismus, o spoustu věcí, které spolu souvisí. To je svět, který jsme vytvořili, a svět, který zanecháváme dětem. Během pandemie jsem si říkal, že být dítětem zavřeným v londýnském bytě nebo jinde, je noční můra. Moje vlastní dětství bylo velmi svobodné. Vyrůstal jsem na venkově.
Zajímali mě hlavně dospělí, kteří našli způsoby, jak žít jinak, svobodně a ne nutně konvenčně. Tyto věci se hromadily a já jsem si říkal, že bych opravdu chtěl pracovat s dětmi. Už jsem s nimi dělal film v roce 2008 a chtěl jsem se k této energii vrátit. Děti do určitého věku, zhruba do dvanácti let, ještě tolik nepřemýšlejí o společnosti. Mají zvláštní druh svobody, hlavně svobodu představivosti, díky níž mohou svět znovu vynalézat. To je pro mě nesmírně inspirující. A pak si představuji svět bez dospělých. Jak by vypadal? Chtěl jsem udělat něco jako opak Pána much, i když Pána much miluji. Nechci předpokládat, že lidé vždy skončí v konfliktu.
JS: Já Pána much také miluji, ale často se vracím k příběhům o dětech, které zůstaly někde uvězněny – vzájemně se nenapadaly, naopak se o sebe staraly. Děti mohou být kruté, ale myslím, že v jádru chtějí spolupracovat a hrát si spolu.
BR: Některé děti zůstaly na ostrově asi rok a půl. Byly z jižního Pacifiku, myslím. Staraly se o sebe a vycházely spolu dobře. Nedávno jsem o tom četl velký článek. Bylo to úžasné. V lidech je zakořeněná představa, že jsme geneticky odsouzeni ke konfliktu. Já tomu prostě nechci věřit. Existuje spousta důkazů, že jsme takoví, ale já chtěl představit alternativu – a to znamená natočit film bez konfliktu, což, jak víte, neodpovídá klasickým pravidlům scénáristiky. Filmy mají podle nich obsahovat konflikt a jeho vyřešení. Já přemýšlím o radikálních dětech a rámuji to radikální formou.
JS: Film se odehrává po apokalypse, ale zajímavé je, jak začátek i konec lidské civilizace začínají vypadat podobně.
BR: Vždy mě fascinovali raní lidé a domorodé kultury, které přežily tisíce let. To je nesrovnatelně déle než takzvaná západní kapitalistická kultura, která je krátká a už se sama požírá. Pro mě je to směs raných lidí, kteří žili v harmonii s planetou, považovali se za součást přírody, a touha tuto harmonii znovu získat. Ale ano, jsou také post – tyto děti žijí po apokalypse, po kolapsu, po něčem. Jsou zde stopy minulosti: auta, která zůstala, ale už nemají význam.
Měli jsme návrháře kostýmů, kteří s dětmi tvořili oblečení. Dělali jsme workshopy, kde děti měly hromady starých šatů a plastů, věci z pláže. Děti si mohly oblečení rozebrat a znovu sestavit, přidat ozdoby. Věci z minulosti získávají nové významy a původní účel se zapomíná.
To je svět z té hry. Překladatel říká: „Jsme mimo historii.“ To je svět, který se snažím s nimi vytvořit. Zdá se, že se snaží minulost zapomenout a znovu vynalézt svět, ale zároveň je to matoucí. Pod povrchem je stále napětí a nebezpečí. Kdo ví, jak to dopadne? Některé komunity by mohly skončit ve smyčce a opakovat stejné problémy, které máme my. Myšlenka je, že aspoň mají šanci věci přehodnotit.
Celý text v originále najdete zde.
